Tato stránka používá cookies. Můžete změnit nastavení ve svém prohlížeči. Přečtěte si více o naší Cookie Policy.
X
 
PRO MOBIL
PRO MOBIL
KLASICKY
KLASICKY


Legislativa

O změnách v insolvenčním právu

Komentujeme dva nálezy Ústavního soudu ČR, týkající se popěrného práva přihlášených věřitelů a fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení.

 1. Nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2010 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (Insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů 

Ústavní soud ČR vrací po několika letech do českého úpadkového práva institut tzv. „popěrného práva“ přihlášených věřitelů. Současně platné a účinné znění Insolvečního zákona ve svém § 192 odst. 1 taxativně stanoví okruh subjektů, jenž mohou v rámci insolvenčního řízení popřít jednotlivé pohledávky přihlášených věřitelů (tj. pravost, výši a pořadí těchto pohledávek). Těmito subjekty jsou v současné době pouze dlužník a insolvenční správce.

Podle navrhovatelů ústavní stížnosti je vyloučení dalších přihlášených věřitelů z výkonu popěrného práva protiústavní, protože nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) konkrétních pohledávek určitých jiných věřitelů v insolvenčním řízení ze strany insolvenčního správce, ve svém důsledku znamená zkrácení uspokojení jiných přihlášených věřitelů, čímž nutně dochází k dotčení jejích práv, zejména pak práva vlastnického.

V rámci právního zhodnocení Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že základním účelem insolvenčního práva upraveného Insolvenčním zákonem je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku, a uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty. Nesprávné přihlášení, resp.  uznání (a tedy nepopření) insolvenčním správcem té které pohledávky jednoho věřitele (její pravost, výše, pořadí),  může mít za následek uspokojení pohledávky druhého věřitele v menší míře, než by tomu bylo za předpokladu správného zjištění předmětné pohledávky. Za takovéto situace, kdy rozhodnutí insolvenčního správce o tom, že přihlášenou pohledávku uznává nebo popírá a určuje tak závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení a současně tak závazně rozhodne o právu všech ostatních věřitelů na jejich poměrní uspokojení v rámci insolvenčního řízení, přičemž je tak vyloučena možnost jednoho věřitele zpochybnit pohledávky jiných věřitelů, nelze než dovodit, že napadané ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, zejména pak s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ústavní soud ČR tak ústavní stížnosti navrhovatelů vyhověl a dnem 31. 3. 2011 zrušil napadané ustanovení Insolvenčního zákona s tím, že do tohoto dne by zákonodárce měl reflektovat ústavně konformní změnu daného ustanovení.

 

2. Nález Ústavního soudu ze dne 27. července 2010 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 399 odst. 2 části věty druhé středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (Insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů 

Tímto nálezem Ústavní soud ČR zrušil napadené ustanovení Insolvenčního zákona, které obsahovalo právní fikci zpětvzetí návrhu na povolení oddlužnění v případě fyzické osoby nepodnikatele.

V případě dlužníka – fyzické osoby nepodnikatele, který hodlá řešit svůj úpadek tzv. oddlužněním, dochází k projednání způsobu tohoto oddlužení a hlasování o jeho přijetí na schůzi věřitelů za tím účelem svolané.

Zákonodárce, zřejmě s úmyslem motivovat dlužníka k účasti na této schůzi, stanovil v napadeném ustanovení právní fikci, že pokud se dlužník bez omluvy nedostaví na takovouto schůzi věřitelů nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že dlužník vzal svůj návrh na oddlužnění zpět. V důsledku uplatnění fikce ztrácí dlužník možnost řešit úpadek oddlužněním a je na něj prohlášen konkurs.

Ústavní soud ČR v závěru nálezu zdůraznil, že fikce zpětvzetí návrhu na oddlužnění je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelná tím spíše, že nejde o pouhý procesní úkon, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení konkursu).

Ústavní soud ČR závěrem uzavřel, že napadené ustanovení Insolvenčního zákona je v rozporu s čl. 2 odst. 3  Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pročež zároveň rozhodl, že napadené ustanovení Insolvečního zákona, se dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonu ruší. 

 

Autor je advokát trvale spolupracující s NWD Legal

 

autor Michal Kroft


Mobilní verze našich dalších titulů

 
 
Nahoru
 
Nahoru
 
© IDG Czech Republic, a.s.
 
*